Když si před tabuli stoupne introvert…

Na učení si nejvíc užívám, když jsme se studenty na jedné vlně, když se společně smějeme, panuje uvolněná atmosféra a současně víme, že se někam v češtině posouváme. Když to zkrátka není ztracený čas pro nikoho z nás. Kterého učitele by nehřály jiskřičky zájmu a nadšení ve všech (nebo alespoň skoro všech) párech očí před ním?

Přitom jsem se skupinových kurzů tak dlouho bála. Když jsem začínala učit, soustředila jsem se hlavně na individuální hodiny. Tehdy mě to bavilo.

Říkala jsem si (a všem okolo jsem to zarytě tvrdila také), že to dělám hlavně proto, že se tak můžu studentovi opravdu věnovat, zaměřit se čistě na jeho problémy, na to, co potřebuje, což se ve skupinové výuce málokdy (a čert ví, jestli vůbec někdy) podaří do takové míry.

Nicméně jsem sama cítila, že je to z mé strany tak trochu alibismus.

Ne, že by mě individuální lekce nebavily, ale šlo spíš o to, že jsem vždycky měla (a vlastně pořád někdy mám) strach mluvit před lidmi. Co si budeme povídat, pro učitele to není úplně ideální předpoklad, že? Vlastně to byl i hlavní důvod, proč jsem nikdy učit nechtěla.

Okolnosti mě ale čím dál častěji nutily se s touhle pro mě velkou výzvou poprat. Dodnes si až moc živě pamatuju hodiny, kdy jsem se za celých 90 minut nebyla schopna zbavit toho divného pocitu kolem žaludku.

Vlastně ho pořád někdy mívám, ale už se to naštěstí omezuje víceméně jen na první hodiny skupinových kurzů, které prostě ráda nemám a nevím, jestli někdy mít ráda začnu 🙂

Jak jsem jsem si to vybojovala?

Nebo lépe řečeno pořád vybojovávám?

Největší učitel je pro mě v tomhle směru čas a přicházející zkušenosti.

S každou další odučenou skupinkou si zkrátka připadám zase o trochu jistější v kramflecích. S každou další zkušeností také přicházejí různé „postupy“, jak se vyvarovat trapných situací a ne zrovna profesionálních momentů.

TIP 1

Nechat mluvit studenty

První AHA moment, který mi hodně pomohl, nastal ve chvíli, kdy jsem na nějaké metodické přednášce poprvé zaslechla kouzelné pravidlo, že by se lektor měl snažit o to, aby student mluvil 70% času a on jen těch zbývajících 30%.

To se mi jevilo od začátku jako geniální „úhybný manévr“. Začala jsem si tedy vybírat hlavně takové aktivity, u kterých jsem nemusela nic moc vysvětlovat, které mi umožnily co nejvíce zapojit studenty. Moje mluvení před tabulí se tak smrsklo jen na jakési „doprovázení“, „úkolování“, chválení a případné opravování.

Postupem času se z úhybného manévru více a více stával efektivní způsob výuky, o který se stále více či méně úspěšně snažím.

TIP 2

Připravit se na všechno

Druhým pravidlem, které mi šetří hodně vrásek a bílých vlasů, jsou přípravy na všechny možné situace. Vždy si připravuju různé varianty cvičení a mívám další cvičení v záloze. V rámci hodiny pak sáhnu podle situace po tom, co mi připadá v dané chvíli nejlepší.

  • Znáte to, počítáte s deseti studenty a přijdou vám čtyři.
  • Kalkulujete s tím, že studenti budou mít domácí úkol a nemá ho nikdo. Naopak už ani nedoufáte, že by měli hotový domácí úkol a mají ho všichni.
  • Myslíte si, že budete jen opakovat a zjistíte, že musíte látku vyložit celou znovu. Nebo zase předpokládáte, že něco bude studentům dělat problémy a oni vás překvapí tím, že už všechno umějí (dobře, to se nestává tak často, ale co kdyby… :-)).

Těch nepředvídatelných situací je v hodinách vždycky dost a dost. Proto je ta naše práce tak barevná a krásná, ale kdo to má někdy vydržet, že?

Osvědčilo se mi s těmi nejčastějšími „problémy“ uvedenými výše zkrátka počítat, předpokládat, že nějaký z nich určitě vznikne a pak doufat, že štěstí přeje připraveným.

Jako vedlejší produkt jsem zjistila, že právě tím, že mě tahle strategie pořád nutí v hodinách tak trochu přemýšlet co teď a co potom, daleko lépe zvládám řešit i ty věci, se kterými opravdu nepočítám.

Jednak mám vícero aktivit na výběr, tím pádem širší pole působnosti, jednak jsem si zvykla reagovat podle času, energie a nálady ve skupině, takže pak nejsem překvapená, když něco nevyjde, jak jsem si představovala.

TIP 3

Nobody is perfect

No a do třetice se snažím přijmout, a vůbec mi to nejde, že zkrátka není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Vždycky se najdou studenti, kterým můj styl výuky nebude vyhovovat, kterým nebudu sympatická, kterým se nebudou líbit materiály a témata která vybírám.

Ve skupinové výuce prostě není možné lekce přizpůsobit všem na sto procent, vždycky cílíme tak nějak na střed, na většinu a s tím zbytkem nezbývá, než se popasovat, jak se dá. Někdy lépe, někdy hůře.

Jsem nadšená lektorka češtiny pro cizince. Vytvářím pro studenty pracovní listy, díky kterým si hravou formou zopakují, co potřebují. Současně pomáhám lektorům, aby jejich hodiny byly záživnější a plné různorodých aktivit. Můj příběh si můžete přečíst tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.