Jak šel čas s jednou lektorkou...

 

Školy a tituly

Po maturitě na přírodovědném gymnáziu (dodnes nechápu, proč jsem šla na přírodovědné gymnázium) jsem se vrhla do studia češtiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Po dvou letech jsem si k tomu přidala francouzštinu tamtéž.

V rámci studia jsem strávila deset měsíců v Bretani na Université Rennes II ‒ Haute Bretagne, kde jsem se spíše než studiu věnovala bretonským lidovým tancům a kultuře, která mě v té době fascinovala.

Tenhle kus země mi asi navždy zůstane v srdci. Někdy v té době jsem si také začala dělat pedagogické minimum. Co kdybych náhodou přece jen učila, že jo…

Když jsem se vrátila ze země zaslíbené, dokončila jsem oba obory, ale psaní diplomové práce (vyšla také knižně Korespondence Jakuba Demla s Vladimírem Evermodem Balcárkem) mě natolik nadchlo, že jsem toužila po tom, vytvářet něco, co tu po mě zůstane.

To byl asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pro doktorské studium. Vzhledem k mé vrozené nerozhodnosti jsem se zpočátku vrhla do dvou doktorátů současně, přestože jsem věděla, že to asi nebude úplně dobrý nápad.

Pak přišla nabídka pracovat na Université Paris IV Sorbonne a u toho se věnovat doktorskému studiu v rámci cotutelle (doktorát pod dvojím vedením), která aniž jsem to tehdy tušila, rozhodla o dalším směřování. Český doktorát jsem tedy přerušila a odjela na dva roky do Paříže.

Když se můj zcela nefrankofonní vyvolený rozhoupal k tomu, že chce být skutečně mým vyvoleným, vrátila jsem se do matičky Prahy.

Během měsíce jsem se vdala, otěhotněla a život se mi opět obrátil o 180°. Za běhu s dítětem na krku jsem nějak (ani tady dodnes nechápu jak), dotáhla doktorát, i když už ne jako cotutelle, ale „pouze“ na české straně.

Tak se postupně objevily tři písmenka před jménem a tři za jménem.

Práce, práce a zase ta práce

Chvilku redaktorka, chvilku editorka, chvilku vědátorka, chvilku učitelka tance, trocha administrativy na ambasádě v Paříži, všechno to bylo fajn, ale našla jsem se v češtině pro cizince.

Při škole jsem spolupracovala s několika jazykovými školami a neziskovkami, abych zjistila, že jazykovky nejsou můj šálek kávy a neziskovky jsou sice fajn, ale účty mi nezaplatí.

Tak jsem se vrhla na univerzity. Hned po škole jsem nastoupila na Akademii múzických umění, kde dodnes svými hodinami trápím studenty AVU, DAMU, FAMU a HAMU.

Dva roky jsem obdivovala statečnost několika málo hrdinů, kteří se rozhodli studovat bohemistiku na Sorbonně v Paříži.

Současně jsem v romantickém městě nad Seinou prolomila svou averzi k výpočetní technice a připravila svůj historicky první on-line kurz češtiny pro cizince, což mě až neuvěřitelně bavilo.

V Praze jsem se pak vrátila zpátky na AMU a současně jsem přistála na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, kde jsem se postupně kromě výuky začala věnovat certifikovaným zkouškám, zkouškám pro udělování státního občanství a všemu, co tak nějak bylo potřeba.

Kromě univerzit jsem se shodou náhod a okolností stala editorkou sborníků a metodických příruček Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, kde jsem nedávno měla tu čest být zvolena do pětičlenného výboru asociace.