Po maturitě na přírodovědném gymnáziu (dodnes nechápu, proč jsem šla na přírodovědné gymnázium) jsem se vrhla do studia češtiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Po dvou letech jsem si k tomu přidala francouzštinu tamtéž.

V rámci studia jsem strávila deset měsíců v Bretani na Université Rennes II ‒ Haute Bretagne, kde jsem se spíše než studiu věnovala bretonským lidovým tancům a kultuře, která mě v té době fascinovala.

Tenhle kus země mi asi navždy zůstane v srdci. Někdy v té době jsem si také začala dělat pedagogické minimum. Co kdybych náhodou přece jen učila, že jo…

Když jsem se vrátila ze země zaslíbené, dokončila jsem oba obory, ale psaní diplomové práce (vyšla také knižně Korespondence Jakuba Demla s Vladimírem Evermodem Balcárkem) mě natolik nadchlo, že jsem toužila vytvářet něco, co tu po mně zůstane.

To byl asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pro doktorské studium. Vzhledem k mé vrozené nerozhodnosti jsem se zpočátku vrhla do dvou doktorátů současně, přestože jsem věděla, že to asi nebude úplně dobrý nápad.

Pak přišla nabídka pracovat na Université Paris IV Sorbonne a u toho se věnovat doktorskému studiu v rámci cotutelle (doktorát pod dvojím vedením), která, aniž jsem to tehdy tušila, rozhodla o mém dalším směřování. Český doktorát jsem tedy přerušila a odjela na dva roky do Paříže.

Když se můj zcela nefrankofonní vyvolený rozhoupal k tomu, že chce být skutečně mým vyvoleným, vrátila jsem se do matičky Prahy.

Během měsíce jsem se vdala, otěhotněla a život se mi opět obrátil o 180°. Za běhu s dítětem na krku jsem nějak (ani tady dodnes nechápu jak) dotáhla doktorát, i když už ne jako cotutelle, ale „pouze“ na české straně.

Tak se postupně objevila tři písmenka před jménem a tři za jménem.