Můj příběh

Jsem učitelka, která nikdy nechtěla učit. Češtinářka, která nikdy nechtěla mít nic společného s češtinou. Člověk, který nikdy nevěděl, co chce dělat. A taky holka, která miluje svou práci a neumí si představit, že by někdy dělala něco jiného.

Možná jsem příliš velký idealista, ale vždy, když se mi podaří mít v jedné třídě u jednoho stolu partu lidí z celého světa, všech různých ras, národností, náboženských vyznání, politických přesvědčení, generací, vzdělání, profesí, zájmů a nevím čeho všeho ještě a vidím, že to funguje, že spolu ti lidé dokážou pracovat na jednom projektu, dokážou se podporovat, vycházet si vstříc, pomáhat si, smát se spolu, jít společně za jedním cílem a postupně ho dosahovat, tehdy mám pocit, že svět je, alespoň na chvíli, v pořádku.

Pak dokonce funguje i ta kouzelná výměna energií, kdy jí pošlete ven trochu a vrátí se vám jí desetkrát tolik. Potom mívám pocit, že moje práce má smysl. Když se svými studenty jedete na jedné vlně, není to práce, ale čistá radost.

Být úča pro mě ale svého času byla noční můra. Po gymnáziu jsem se rozhodla jít studovat češtinu ze dvou důvodů: Knížky jsem četla ráda od malička a nevzali mě na žurnalistiku.

Jenže po prvních pár týdnech mě studium bohemistiky začalo neuvěřitelně bavit. Tehdy mě také poprvé napadlo, že by vlastně nebylo špatné učit cizince česky. Byla v tom asi i trochu touha poznávat jiné kultury a mentalitu lidí z celého světa.

Při škole jsem coby dobrovolník začala učit češtinu cizince v různých neziskových organizacích a postupně i v jazykových školách. Byla to ideální brigáda, i když jsem si pořád úplně neuměla představit, že bych se tím skutečně někdy mohla živit.

Coby absolutní analfabet z hlediska jakékoli výuky, výuky cizinců pak obzvlášť, jsem začala pátrat po tom, z čeho vlastně učit, podle čeho, kde brát materiály. Jako studentka jsem neměla moc prostředků na to, abych si kupovala učebnice.

To, co jsem nacházela v knihovničkách jazykovek nebo v těch ostatních velkých  knihovnách, mě také neuspokojovalo. Ano, učit se podle toho dalo, ale všechno mi to připadalo hrozně strojené, neaktuální, nezajímavé, nezáživné.

Postupem času jsem se začala více orientovat, objevila učebnice, které mě baví dodnes. Navíc nejrůznějších publikací stále přibývá a nutno říci, že situace je rok od roku lepší a lepší.

Nicméně mě praxe v průběhu let vždy vedla k tomu, abych si další materiály vytvářela. Někdy to byly specifické potřeby studentů, jindy jen má zoufalá snaha vzbudit je z letargie, vidět v jejich očích jiskřičky zájmu a cítit, že je to baví.

Materiály přibývaly, já je více či méně úspěšně používala a hlavně se čím dál více hromadily. Nemyslím si, že bych byla nějaký velký bordelář, ale dělat si pořádek v přípravách, které aktuálně nepotřebuji a nevím, kdy a jestli je ještě potřebovat budu, to bylo na mém TO DO listu vždy až na posledním místě. K pořádku a systematizování tak nikdy nedošlo (přes četné marné pokusy).

Pak přišlo dítě a bylo potřeba na to jít „od Matěje“. Došlo mi, že už si zkrátka coby OSVČ s miminem, která je v životě opravdu placená pouze za to, co odučí, a všechnu administrativu, přípravy a další „radosti“ dělá ve svém volném čase, zkrátka nemohu dovolit půl hodiny marně hledat ty super kartičky k tématu, co jsem si loni dělala, a pak stejně skončit u toho, že si je udělám znovu. Dozrál čas na systém.

Najednou mi bylo strašně líto, že mám pět velkých polic šanonů, obálek a krabic věcí, které jsem použila jen párkrát, nebo ani to ne. Tak se zrodil nápad překlopit vše do on-line podoby a poslat to dál.

Třeba se to ještě bude někdy někomu hodit, a když ne, alespoň já sama si konečně vytvořím onen kýžený systém a vždycky rychle najdu, co hledám, říkala jsem si. Z toho vznikla první myšlenka na pracovní listy pro lektory a studenty.

Postupně se tak rodí tyto stránky plné podkladů, zdrojů, obrázků, kartiček, křížovek, osmisměrek, hádanek, spojovaček, ale i klasických cvičení, zaměřených především na slovní zásobu a gramatiku.

Při tvorbě aktivit jsem vždy hodně vycházela z toho, co mně samotné pomáhalo, když jsem se učila nějaký cizí jazyk, co mě bavilo, co mě motivovalo, co mě posouvalo dál. Snažila jsem se pak alternativu najít pro své studenty, abych jim mohla dát nebo je upozornit na něco, s čím jsem měla vlastní zkušenost. Málokdy se mi však podařilo něco takového pro češtinu najít.

Postupem času jsem se přestávala bát internetu a on-line zdrojů. Úplně jsem tenhle svůj historický strach překonala, když jsem ve Francii v době svého působení na českém lektorátu začala vytvářet on-line kurz češtiny pro začátečníky na Sorbonně a zjistila jsem, že to vlastně vůbec není taková věda, jak se mi vždycky zdálo.

Čím dál víc jsem měla potřebu svým studentům, kteří za mnou chodili s otázkami, kde najít něco jednoduchého na čtení a na poslouchání, dát nějaký konkrétnější a hlavně přístupnější zdroj než jen typ, ať jdou do knihkupectví a podívají se na edici adaptované četby, kde pro začátečníky seženete tak akorát pohádky a pověsti (a to zaplať pánbůh za ně), případně ať poslouchají „rádio a televizi“.

Pořád jsem marně hledala něco jako zprávy v jednoduché češtině s transkripty a úkoly, které jsem tolik milovala, když jsem se učila francouzsky nebo anglicky, reportáže a články o aktuálních tématech, o tradicích, osobnostech nebo reáliích. 

Došlo mi, že asi jediný způsob, jak získat materiály, které chci, je udělat si je sama. A tak doufám, že tenhle web pomůže všem lektorům, kteří nemají tři hodiny na přípravu jedné vyučovací jednotky, a přesto nechtějí pracovat jen s učebnicí, byť sebelepší, a chtějí, aby jejich hodiny studenty bavily.

Věřím, že si tu každý najde něco použitelného pro své studenty a získá tak více času na dobíjení baterek, které jsou v téhle profesi víc než důležité.

Na závěr chci smeknout před všemi těmi hrdiny, kteří se z nejrůznějších důvodů vrhají do studia našeho překrásného, ale tak pekelně těžkého a nevyslovitelného jazyka. Snad i oni tu časem najdou nějaké počtení nebo poposlouchání, které je zaujme a motivuje k tomu, aby to nevzdávali, i když se to někdy může zdát jako nekonečný boj.